Od uhlí k uhlí... aneb když ideologie předbíhá realitu
V posledních několika letech prošel energetický zákon více než čtyřiceti novelizacemi. Ta poslední, nazvaná "Lex plyn", by klidně mohla nést i označení "Lex uhlí" – ale to už dnes není populární, protože uhlí se nenosí. Výsledkem rychlého a nekoordinovaného ústupu od uhlí je však zjištění, že nové technologie, které jej měly nahradit, často nejsou dostatečně kapacitní, stabilní, řiditelné – a mnohdy ani ekologické, ačkoliv právě na ekologii se nejčastěji odvoláváme.
Před několika lety se ještě vedla "diskuse", kdy řízeně ukončit využívání uhlí. Padala různá data – 2040, 2038, 2033… 2031… Mnozí chtěli být "lepší", než ti před ním. Jenže o termín nešlo. Podstatné mělo být, čím a jak uhlí bezpečně, levně a stabilně nahradit.
Místo moderních, ekologických a zároveň ekonomických alternativ však přišla realita, kde se náhrada se těžko vyplácí provozně, a není jednoduchá ani investičně.
Dnes už tento proces nemáme moc v rukou. Odchod od uhlí je de facto řízený cenami emisních povolenek, které ho činí ekonomicky neudržitelným dříve, než máme připraveny náhradní zdroje tepla a elektřiny – zejména v městských aglomeracích. Paroplynové elektrárny, o kterých se mluví jako o hlavní náhradě, vyžadují dlouhé roky přípravy!
A výstavby. V Evropě je navíc obrovská poptávka a omezená nabídka.
Cena za "rychlost" bude vysoká – a zaplatí ji spotřebitel.
Do té doby budeme muset ze zákona dotovat, resp. platit výrobu elektřiny a tepla i z uhlí, protože někdy nebude jiná možnost. Zatímco Polsko či Německo mají přechod na jiné zdroje naplánovaný a notifikovaný Evropskou komisí, Česká republika zatím jen improvizuje.
Namlouváme si, že přechod na plyn pomůže klimatu. Ale plyn je také fosilní palivo – a navíc dovážené. Dříve z Ruska, dnes z celého světa. A pokud bychom do "skleníkové" stopy započítali i emise a to i ty z metanu, ztráty a emise při těžbě, přepravě, skladování, zkapalňování a zpětném zplyňování, vychází plyn často hůř než uhlí.
Pokud by šlo skutečně o emise a ochranu klimatu, museli bychom na věc nahlížet jinak. Ale jde opravdu o ekologii? Nebo jen o nějaké politické cíle?
Evropská unie zahájila přechod od uhlí na plyn už dávno. I po roce 2014, kdy Rusko obsadilo Krym, pokračovalo Německo v budování plynovodu Nord Stream II. Zatímco my jsme plnili sankce a nesměli vyvézt ani soustruh, německé firmy dělaly s Ruskem obchody o několik řádů větší. Možná chyba naší naivity.
Jdeme často ode zdi ke zdi. Zakazujeme staré technologie dřív, než máme funkční náhrady – s odpovídajícími kapacitami, za dostupné ceny. Ale energetika není pole pro ideologie. Jsou to dlouhodobé investice na desetiletí, které nelze řídit podle hesel a pocitů.
Když jsem byl na základní škole, tvrdilo se, že už brzy ovládneme termonukleární fúzi a budeme mít neomezený zdroj energie. Po více než čtyřiceti letech jsme možná na "dobré cestě". Ale stále jen na cestě. Opakujeme si podobné iluze i dnes.
Ano, nové technologie se vyvíjejí rychle. Ale mnoho z nich má stále zásadní technické, ekonomické nebo ekologické limity. Proto než zrušíme fungující a zaplacené zdroje, měli bychom mít připravenou bezpečnou, spolehlivou a cenově stabilní náhradu.
K té máme zatím velmi daleko – a bude to stát biliony korun, jen v rámci České republiky. A kdo to všechno zaplatí?
Zkušenost říká, že Evropa má jedny z nejvyšších cen energií na světě. To není náhoda. A zdaleka nejde jen o průmysl, ale i především o sociální dopady. Cenově přijatelná energie je klíčová podmínka stability společnosti.
Doma přece taky neodpojím nový kotel na uhlí, abych následně zjistil, že v ulici není plynovod a vedení elektřiny je poddimenzované.
Přesně to ale děláme ve velkém a dlouho, často na úrovni státu, jindy a z jiného pohledu ze strany Unie.
A tak stále dokola měníme legislativu – zákony, ale ty ekonomické a fyzikální neobelžeme.
Zbyněk Linhart