Bez vyrovnání ekonomických rozdílů se Evropa nevzchopí a nesjednotí
Za chvíli to bude čtyřicet let od pádu železné opony – tedy zhruba stejně dlouhá doba, jakou trvalo samotné rozdělení Evropy. V roce 1990 jsme možná věřili, že rozdíly mezi východem a západem se podaří rychle vyrovnat a že se životní úroveň i mzdy rychle přiblíží. Mnohé se od té doby podařilo. Platí také, že "vývoj nezastavíš" – technologické, ekonomické i společenské proměny probíhají bez ohledu na politické systémy, státy či kontinenty. Celosvětová propojenost přitom vzrostla více, než by bylo zdrávo. A mnoho států světa nabralo v posledních dvou dekádách nebývalé tempo.
Rozdíly mezi zeměmi východní a západní Evropy však zůstávají i po desetiletích nepřiměřeně velké. Československo patřilo ve 20. století spíše mezi bohaté, průmyslové a fungující státy – před válkou i po ní jistě, na konci osmdesátých let alespoň ve srovnání s ostatními zeměmi východního bloku. Po roce 1989, především v posledních dvaceti letech, se vyrovnávání rozdílů ve střední a východní Evropě vyvíjelo různě. Dynamicky rostlo například Pobaltí, Rumunsko nebo Polsko. Jinde je však relativní pokrok v průměru pomalý a v řadě regionů i po tak dlouhé době zklamáním. To omezuje další rozvoj Evropy jako celku a zároveň zásadně ztěžuje uplatňování jednotné politiky a nejrůznějších nástrojů.
Do toho přichází dlouhodobé oslabování evropské ekonomiky jako celku – její podíl na světové produkci dvě desítky let klesá, a to zejména v moderních a technologicky progresivních odvětvích. V těch tradičních si jej sami likvidujeme. Rostoucí byrokracie, množící se regulace a často i ideologicky pojatá rozhodnutí tento trend prohlubují.
Před dvaceti lety byla Evropa ekonomickou velmocí, dnes je srovnání s mnoha zeměmi Asie nebo Afriky leckdy nepříjemná vzhledem k dynamice a progresi jejich růstu.
Nerovnosti uvnitř Evropy přetrvávají, a to navzdory desítky let trvajícím programům podpory a dotací. I kdyby fungovaly ideálně, objemově představují jen malou část oproti celkovým tokům evropského hospodářství.
Výrazné příjmové a regionální rozdíly proto zásadně komplikují tvorbu jednotné politiky. Evropské nástroje – například emisní povolenky – mají všude stejnou cenu, ať už v Lucembursku nebo v Bulharsku, přestože příjmy obyvatel se násobně liší. Dopad na peněženky lidí je tedy naprosto rozdílný.
V regionech, kde značná část obyvatel potřebuje podporu, je to vážný problém, který jen těžko řeší relativně malé mechanismy. Evropský sociální klimatický fond má pro Českou republiku přinést zhruba 45 miliard korun na sedm let – přitom jen příspěvky a doplatky na bydlení stojí ročně kolem 23 miliard. Je tedy zřejmé, že tento fond nemůže být dostatečný.
Psal jsem o tom již v říjnu 2021 ve své Zpravodajské zprávě k Sociálnímu fondu pro klimatická opatření v rámci "Fit for 55".
Namísto soustředění se na nedokončené priority a nové zásadní výzvy (obrana a bezpečnost), EU často otevírá další a další agendy.
Nezvládnuté výzvy se vrství, cíle přibývají, a protože zdroje jsou omezené, vymýšlejí se nové poplatky, daně a "povolenky", berou se nové půjčky.
Pod hesly o "zářných zítřcích" přitom často vznikají nové závislosti a zároveň se uměle a nepřiměřenými zásahy oslabuje tradiční evropská průmyslová základna – ocelářství, chemie, těžba surovin i dostupná energetika. Bez té se přitom neobejde ani tolik vzývané moderní technologie vč. umělé inteligence.
Od pádu železné opony uplynuly desítky let, a přesto jsou i uprostřed Evropy stále zásadní rozdíly v ekonomické síle a příjmech lidí. Evropa nesílí. U nás navíc platí, že regionem nejvíce upadajícím v rámci celé EU za poslední čtvrtstoletí je náš severozápad Čech. K ostudě mnoha vlád a za přihlížení Evropské komise.
Dokud budou rozdíly v ekonomikách a v příjmech podstatné části lidí v rámci EU propastné, nelze úspěšně uplatňovat jednotnou politiku. Základem musí být vyrovnávání těchto rozdílů. To by ale nemělo znamenat úpadek silnějších (při pohledu např. na Německo), nýbrž zlepšení a posílení těch slabších částí Evropy.
Zbyněk Linhart
Srpen 2025